Český kubismus a jeho představitelé

Český kubismu se vyvíjel zcela jedinečným způsobem ve velice krátkém období let 1911 až 1914. Míra, s jakou v Čechách ovlivnil užité umění a architekturu, nemá v Evropě obdoby. V době před první světovou válkou byla Praha významným centrem avantgardy a čeští umělci ovlivněni zejména francouzskou tvorbou prosazovali nový styl univerzálně označovaný jako „nové umění“.

V roce 1911 byla ustavena Skupina výtvarných umělců, jejímž hlavním protagonistou se stal malíř Emil Filla. Základ skupiny dále tvořili sochař Otto Gutfreund, spisovatel a malíř Josef Čapek, malíři Vincenc Beneš či Antonín Procházka, architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, teoretik Václav Vilém Štech a řada dalších. Jejich první společná výstava v Obecním domě v roce 1912 však vzbudila ostrou kritiku. Druhá výstava Skupiny na podzim téhož roku se stala vrcholem jejich společné aktivity. Díla českých autorů byla prezentována spolu s ukázkami současné francouzské a německé malby ve velmi působivé architektonické instalaci Josefa Gočára. Na další pražské výstavě, kterou Skupina uspořádala, byly představeny inspirační zdroje kubistů – vedle zahraničního umění i umění lidové, exotické a vybraná díla z umění 15.–17. století. Čeští kubisté opakovaně vystavovali v zahraničí, nejvýznamnější byla účast na výstavě Svazu německého díla Werkbund v Kolíně nad Rýnem, kde byl instalován interiér z produkce Pražských uměleckých dílen s nábytkem Josefa Gočára a doplňky Františka Kysely.

Kubistická nábytková tvorba byla svými autory považována za „vážné umění podstatného obsahu“, jak uvádělo programové prohlášení Pražských uměleckých dílen, podniku, který založili architekti Pavel Janák a Josef Gočár. Kubistický nábytek si zpočátku „objednávali“ sami jeho tvůrci nebo jejich přátelé z uměleckých a intelektuálních kruhů, možnost komplexního řešení architektury včetně interiéru se naskytla jen výjimečně. Kubistické tvarosloví se rozvinulo i v relativně snadno zpracovatelné keramice a předmětech z kovů. Méně možností pro lomené formy skýtalo sklo. Po vzoru Wiener Werkstätte byl z popudu Václava Viléma Štecha založen již v roce 1908 ateliér pro výtvarnou práci Artěl, který si dal za cíl „kultivovat uměleckořemeslnou práci a vkus v každodenním životě“. Keramika a sklo navržené Artělem se staly významným prodejním artiklem. Kubistická textilní produkce byla jen okrajová a dodnes je známa jen z několika reprodukcí.

V evropském kontextu má zcela jedinečné postavení česká kubistická architektura. Nikde jinde nedosáhla takového rozmachu jako právě u nás. Kubistické tvarosloví si architektura osvojila ještě před válkou i mimo Skupinu, a to v poměrně radikální podobě, což dokládá například návrh Bedřicha Feuersteina na památník F. L. Riegra nebo některé soutěžní návrh pomníku Jana Zižky na Vítkově. Většina nejodvážnějších návrhů však zůstala pouze na papíře. Nejvíce kubistických návrhů realizoval Pavel Janák, téměř výhradně to však byly privátní obytné domy mimo Prahu. První pražskou kubistickou stavbu – obchodní dům U Černé Matky Boží – navrhl Josef Gočár v pouhých jednatřiceti letech. Odvážné kubistické úpravy prosadil architekt Vlastislav Hofman při úpravě staveb Ďáblického hřbitova.

Názorová diferenciace protagonistů českého kubismu se postupně prohlubovala a rozpad Skupiny se urychlil nástupem první světové války v roce 1914. Třebaže kubistické období trvalo velmi krátce, ovlivnilo české umění na dlouhou dobu. Ortodoxní kubistické formy se proměnily v osobitou syntézu kubismu a expresionismu – kuboexpresionismus, který nalezl největší uplatnění v grafickém designu, plakátové a knižní tvorbě. V architektuře a designu se rozvinulo obloučkové tvarosloví, označované jako rondokubismus, jež bylo charakteristické pro poválečný dekorativismus. Ten určil podobu národního stylu – ideologicky podporovaného oficiálního proudu dekorativního umění a architektury, deklarujícího uměleckou svébytnost nově vzniklého Československa.

Josef Čapek (1887–1945)
Malíř, spisovatel, grafik, knižní ilustrátor, autor slova „robot“, které použil jeho bratr Karel ve své hře R.U.R. Josef Čapek studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze malířství a kresbu. V letech 1910 až 1911 pobýval společně s bratrem v Paříži. Byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců a redaktorem časopisu Umělecký měsíčník. Později se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1918 spoluzaložil skupinu Tvrdošíjní. Namaloval řadu kubistických děl a kubismem ovlivněných přebalů knih a grafik.

Emil Filla (1882–1953)
Malíř, sochař, redaktor a teoretik umění. Studoval Akademii výtvarných umění, kterou po třech letech studia opustil kvůli tamnímu příliš konvenčnímu přístupu k umění. Stal se spoluzakladatelem spolku Osma, byl členem Spolku Mánes a pracoval jako redaktor časopisu Volné směry. Roku 1914 podnikl cestu do Paříže a společně s Otto Gutfreundem, Bohumilem Kubištou a Antonínem Procházkou se stal prvním protagonistou kubismu v Čechách.

Josef Gočár (1880–1954)
Architekt, designér a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze jako žák Jana Kotěry, se kterým v raném období i spolupracoval. Společně s Pavlem Janákem, Josefem Chocholem a Odolenem Grégrem založil v roce 1912 Pražské umělecké dílny. Je autorem první pražské kubistické stavby – obchodního domu U Černé Matky Boží – a řady dalších realizací (např. lázeňského domu v Bohdanči či Legiobanky v Praze v ulici Na Poříčí).

Otto Gutfreund (1889–1927)
Sochař. Studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a v roce 1909 nastoupil ke studiu do ateliéru E. A. Bourdella na Akademii Grande Chaumière. Byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců a výraznou osobností českého kubismu. Vytvořil ikonické kubistické dílo Úzkost a další plastiky, které jsou charakteristické nejen lomeným tvaroslovím, ale i výraznou dynamikou a expresivitou. Jeho plastiky se uplatnily i v architektuře, například na Hlávkově mostě v Praze, či na průčelí Legiobanky (pískovcový vlys Návrat legionářů). V roce 1914 odjel do Paříže, kde se setkal s Picassem, Grisem a Apollinairem. V témže roce nastoupil do cizinecké legie, do Prahy se vrátil až v roce 1920.

Vlastislav Hofman (1884–1964)
Architekt, designér, malíř, grafik, scénograf, teoretik. Studoval na pražské technice architekturu. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v letech 1911–1912 členem Skupiny výtvarných umělců a jedním z hlavních členů družstva Artěl. Je autorem výrazných kubistických nábytkových souborů, architektonických kubistických realizací (např. hřbitov v Ďáblicích) a urbanistických projektů (přestavba citadely Vyšehrad či náměstí pod Emauzským klášterem v Praze – nerealizováno). Navrhoval také doplňky z keramiky, věnoval se grafické a knižní tvorbě i scénografii. Jeho dílo je charakteristické experimentováním a nezaměnitelnou osobitostí.

Josef Chochol (1880–1956)
Architekt a designér. Vystudoval architekturu na ČVUT a na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesora Otto Wagnera. Byl významným představitelem kubismu v Čechách, členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Skupiny výtvarných umělců. Je autorem kubistických staveb v Neklanově ulici v Praze, Kovařovicovy vily a trojdomu na Rašínově nábřeží. Navrhoval také kubistický nábytek. V Chocholově díle byl kubismus jen krátkou epizodou, po roce 1914 se přiklonil k internacionálnímu konstruktivistickému proudu.

Pavel Janák (1882–1956)
Architekt, designér a teoretik umění. Studoval architekturu na pražské technice a na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesora Otto Wagnera. V letech 1908 až 1909 pracoval v ateliéru Jan Kotěry. Stál u zrodu družstva Artěl, Skupiny výtvarných umělců, Pražských uměleckých dílem a Svazu českého díla. Je autorem hlavních ideových textů kubismu. Věnoval se kubistické architektuře, keramice, realizoval kubistické interiéry. V nábytkové tvorbě ověřoval možnosti proměny formy až na hranu konstrukčních, řemeslných a funkčních možností.

Vincent Kramář (1877–1960)
Teoretik a historik umění, významný sběratel kubistického umění. Studoval krajinomalbu na Akademii výtvarných umění a historii na Univerzitě Karlově a na vídeňské univerzitě. Opakovaně navštěvoval Paříž a od roku 1911 nakupoval díla Pabla Picassa, Georgese Bragua a Andréa Deraina. Byl nejvýznamnějším podporovatelem kubismu v českých zemích a umělců z okruhu Skupiny. Mnoho let působil jako ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (předchůdkyně Národní galerie), které rok před svoji smrtí věnoval svoji rozsáhlou a velmi cenou sbírku kubistického umění.

Bohumil Kubišta (1884–1918)
Malíř a teoretik umění. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1909 až 1910 pobýval v Paříži a společně Emilem Fillou a Antonínem Procházkou se stal prvním protagonistou kubismu v Československu. Z počátku jeho dílo výrazně ovlivnil expresionismus a dílo Edvarda Muncha a poté, co se v Paříži seznámil s dílem Pabla Picassa, řešil otázky kubistického formalismu, který však osobitým způsobem propojil se symbolistním uměním. Byl členem skupiny Osma a německé umělecké skupiny Die Brücke. Oproti většině kubistických malířů měl pro něj zásadnější význam duchovní rozměr a obsahová stránka umění a důsledněji přistupoval k barevné skladbě.

Václav Vilém Štech (1885–1974)
Historik a teoretik umění. Vystudoval dějiny na Filozofické fakultě UK. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců. V roce 1914 vydal text Čechische Bestrebungen um ein modernes Interieur (České snahy o moderní interiér), kterým doprovodil českou kubistickou expozici Pražských uměleckých dílen v Kolíně nad Rýnem. Po roce 1916 se intenzivně zabýval problematikou národního umění. Věnoval se teorii výtvarného umění (O projevu výtvarnou formou, 1915) a historii umění v širokém časovém záběru s důrazem na české baroko a pražskou architekturu. Je také autorem publikací zaměřených na novodobé české i světové umění. Působil jako profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy a Akademie výtvarných umění.